Není to tak dlouho, co mi těžce onemocněl muž. Ze dne na den se nám převrátil život vzhůru nohama. Bylo mu těsně po čtyřicítce, nikdy, s výjimkou porodnice, nebyl v nemocnici a nejtěžší nemoc, kterou kdy měl, byla rýma. Jenže pak se všechno zvrtlo. Shodou těch nejhorších náhod a okolností, které se mohly stát, se můj Petr během roku stal ze zdravého člověka v podstatě mrzákem. Všechno bylo špatně. Péče doktorů, diagnóza a vlastně i jeho přístup. Skončil s vývodem a de facto invalidní. Já jsem od lékařů věděla, že stav je vlastně beznadějný, že je jen otázkou času, jak rychle konec přijde. Nikdy jsem mu to neřekla, protože jsem se bála, že to vzdá hned a ještě jsem ho tady chtěla – už kvůli dětem.
Věřím na znamení a tak jsem se první den po jeho odjezdu rozhlížela okolo sebe a hledala něco pozitivního, povzbudivého. Jenže všechno bylo jinak. První, co jsem po cestě do práce viděla, byla tramvaj číslo 15 – se světelným upozorněním, že končí na Olšanských hřbitovech. Rozhodla jsem se to nevnímat, sedla do vagonu a otevřela si knížku. Když jsem o čtyři stanice dál zvedla oči, seděla jsem přímo pod reklamou na pohřební ústav. To už jsem měla krk hodně stažený. A konečně – před domem, kde pracuji umíral holub. Mlátil sebou v agónii a já už věděla, že je všechno marné. Petr umřel za dva dny. Na znamení věřím, přicházejí shůry. Nyní vyhlížím ta, která budou lepší předzvěstí. Včera mě překvapila včela na pampelišce. Včela je symbol nesmrtelnosti a pampeliška slibuje uzdravení, které přichází spolu se sluncem. Někde, vzhledem k chuti lístků je o hořkosti.
