Chléb měl v životě lidí vždy velmi silné místo už od úsvitu lidstva. Je symbolem potravy těla i duše. Nekvašený chléb je pro židy symbolem pokory. Pro křesťany je nekvašený chléb tělem Kristovým. Při svatém přijímání odkazuje na poslední večeři Páně. Například Egypťané ho považovali za vynález krále, Řekové měli jeho původ za božský, Sumerové mu přiřkli duši, v arabštině mají stejný výraz pro chléb jako pro život, v hebrejštině je výraz chléb odvozen od stejného kořene jako moudrost, v Mezopotámii se obrázek pecnu stal univerzálním hieroglyfem pro potravu.
,,Vezmi kus chleba pod paži!“
Černý chléb se považoval vždy za skutečnou duši domu. Při slavnostních příležitostech, při setbě, sklizni, o Vánocích či jiných svátcích, byly oběti chleba běžným denním pořádkem. Chleba se pekl, jedl, nebo byl darován. Zažehnával démonické moci, léčil nemocné a odvracel neštěstí. Používal se při milostné magii. V době, kdy Evropa považovala osobní hygienu za nebezpečnou se doporučovalo vložit si kousek chleba do podpaží a nechat ho nasáknout potem. Tuto „dobrotu“ pak měl sníst člověk, který měl podlehnout tomuto kouzlu.
Spálená kůrka na noční můry
Jedna z nejstarších zmínek ve které je využíván chléb pro magické účely sahá do období starověkého Říma a pravděpodobně i starověkého Egypta. Bohatí sochy svých bohů a předků nechali vytvářet z kamene, střední vrstva a nemajetní z hlíny a ti nejchudší (například otroci) používali chleba. Už samotná příprava chleba bývala posvátnou záležitostí. Veškerá manipulace s chlebovým těstem byla provázena modlitbou a přežehnáváním magickými gesty. Chlebu se žehnalo při vkládání těsta do díže, při přendávání do pece i při vyjímání z pece. Staré Slovany provázela magie a vyšší síly na každém kroku, tedy i při přípravě chleba. Při zadělávání a pečení chleba chtěli být sami, protože ten, kdo vstoupil během zadělávání, kynutí, či pečení chleba do stavení, mohl chleba uhranout a tím zkazit. Při pečení chleba se používal podlouhlý žlab vydlabaný z jednoho kusu dřeva. Ten se nikdy neumýval, ke zbytkům starého těsta se jen přidala vlažná voda. U jeho mísení nechyběla zaříkávadla a žehnání. Kolem díže nesměl vůbec nikdo projít a sahat na něho. V místnosti muselo být ticho. Než se první pecen dal do pece, hospodyně mu udělala tři křížky, čímž se stal medicínou pro všechny choroby. Když nějaký bochník cestou do pece spadl, znamenalo to, že někdo z rodiny brzy zemře. Voda, kterou se chléb při pečení potíral, měla stejné účinky jako voda svěcená, dalo se pak s ní vykropit dům na ochranu proti strašidlům. Spálená chlebová kůrka se používala jako lék na noční můry.
Chléb se nejedl hned čerstvý
Přes noc měl být chleba zabalený v pláténku, protože chleba rád spí, neměl být nakrojenou stranou otočený ke dveřím, aby z domu neuteklo štěstí Neměl zůstat ležet na stole, protože d v očistci pak plakaly duše. Nabídnutý chleba se měl vždy sníst. Za vypůjčený chléb se nesmělo nikdy poděkovat. Darovat se mohl ještě teplý chleba. Patka byla pro žebráka.
Ve snáři se píše:,, Sebe ve snách horký chléb jísti viděti – se strachem bohatství získati, to kvůli ohni, který chleba tak velmi rozpálil. Chladný chléb se sýrem jísti – bohatství a blahobyt míti.“
Chléb je magickou potravinou, bez které se neobejde takřka žádná domácí magie. Už jen fakt, že na jeho zrodu pracují všechny čtyři živly Vzduch, Oheň, Voda a Země, ukazuje na jeho magickou podstatu. Chléb ležící na stole se zapálenou svíčkou a solí je podle Zbyňka Milnera nejmocnější ochranná zbraň domácí magie. Je používán jako pokojná zástupná oběť domácím duchům, ale i duchům přírody. Pecen vytažený z pece je symbol zrodu člověka a východu Slunce a položený pod hlavu zesnulého promlouvá v prastaré řeči symbolů o koloběhu východů a západů Slunce, které se opakuje a dává naději v těžké chvíli pozůstalým. Drobky, které při krájení zbudou, sypeme ke kořenům ovocných stromů. Stejně tak jako jiné domácí propriety tak i chléb je v nečistých a zvrácených rukou zlovolného čaroděje možno použít na nekalé obřady černé magie. Chléb je klíčem k mnohým tajemstvím a jeho pečení a příprava je iniciační cesta – brána do světa duchů domácí magie.
Léčení a stahování zlého chlebem
Stahování nemoci pomocí chleba je také magická technika, kterou používali naši předkové. Nemocný se otíral kouskem chleba, do něhož se nasála nemoc, či uhranutí a potom se dal chléb sezobat ptactvu. Pokud bývaly horečnaté stavy, báby zaříkávačky při tom zaříkávaly zlé síly a posílaly je do polí a luk, daleko od lidí, aby lidem neškodily. Otíraly nemocného chlebem, pot vyždímaly z chleba a při zaříkávání ho přelívali ze lžíce na lžíci a do sklenice. Za války takto zachránila místní bába mého tatínka, který byl tehdy ještě v peřince, měl vysoké teploty, léky nebyly a lékař už nad děťátkem zlámal hůl.
Chléb měl v lidové tradici ovšem i funkce v pravdě magické. Bochník chleba se například kladl na stůl při bouři spolu se zapálenou svící hromničkou na ochranu před blesky, nebo se posílal spolu se svící na prkně po rybníce, aby prkno ukázalo místo, kde leží na dně utopenec (zaznamenáno ještě v padesátých letech minulého století). Uvítání hostů chlebem a solí se rovnalo posvátnému vykouření dýmky u indiánů. Pokud spolu pojedli lidé chléb a sůl byl mezi nimi alespoň pro tuto chvíli mír.
Chleba uměl ale i chránit stejně jako kouzelné talismany. Když byla bouřka, stačilo umístit na stůl vedle svíce chléb zabalený do bílého ubrousku a nebezpečí bylo zažehnáno.
Spojením magicky silných potravin, zejména medu a chleba, měl tento mírně opojný dezert chránit svého konzumenta před zlými duchy.
Když už spali lidé v hlubokém lese. nechávali na stole chleba a nůž, jako úlitbu pro hejkaly, aby s nimi byli v míru.
Když někdo nechtěl zabloudit, měl u sebe kousek chleba. Vyhodil pár drobků do vzduchu a už nezabloudil.
Drobky chleba okolo sebe chránili před lesními strašidly.
Chlebovou zkoušku musel podstoupit každý nově příchozí přez práh domu. Ježibaba či zlý duch by se chlebem začali dusit.
O svatojánské noci hledač pokladů vyhlížel modrý plamínek. Hodil pak do něj pár drobků a posbíral za to zlaťáky.
Chléb smíchaný s vlastní krví se hodil i ve válkách místo neprůstřelné vesty. Když jej někdo snědl, byl nezranitelný. A když už přeci, potom stačilo takové drobky nasypat okolo zraněného a ten se rychle vyléčil.
S přibývajícím těstem roste i to, co do něj vložíme
Moje metoda chlebové magie je velmi jednoduchá, zato je mimořádně účinná. Vychází z toho, že co člověk zaseje, to sklidí. Při míchání ingrediencí do díže se spolu s ingrediencemi může vložit, ať už zaříkáváním, či myšlenkou, přání, prosba, žádost nebo objednávka k vyšším silám. Kynutí bylo vždycky vnímáno magicky. Společně s tím, jak těsto kyne, roste i síla přání, či zaříkání, které jsme do těsta vyřkli.
Takovémuto vložení přání do chleba, či jakéhokoliv pokrmu, se v magii se v magii říká impregnace. U chleba, který kyne a je vnímán posvátně, má však mimořádný účinek. Podle toho, jak vzejde těsto a jak se povede pečení, mohu odečíst, jak můj úmysl či přání nebo tužba dopadne. Ideálně zadělávám těsto ještě ve starém roce, přes Silvestra nechávám kynout a v celém novém roce sklízím, co jsem ve starém zasela. Důležité je napéct tolik chleba, aby zbylo i po Novém roce, aby v tomto roce nebyl nedostatek. Takto mohu péci chleba i v průběhu celého roku. Podle mých zkušeností je však na zlomu roku chlebová magie nejúčinnější. Novoroční oběd čočka s domácím chlebem zajistí magickou cestou štěstí, hojnost i zdraví.
Jednou z vynikajících metod je vedle vyslovení přání do těsta také narýsování run s požadovanými významy, takže dochází ke kombinaci runové magie s magií chlebovou. Uvědomme si, že co do pokrmu vkládáme, to do nás s potravinou vstupuje.
Vše začalo u obilného zrna
Už samo obilné, či žitné zrno je považováno v průřezu mnoha kultur za symbol znovuzrození, zrání i umírání. Pohřbívá se do země a zázrakem se z ní rodí, je symbolem znovuzrození i věčnosti života.
Co byly Adonisovy zahrádky?
Z řeckých mýtů jsou známé zahrádky košíky, či hrnce naplněné hlínou do nichž výlučně ženy zasévaly obiloviny, byliny a květiny. Hrncům a hliněným nádobám se říkalo Adonisovy zahrádky. Rostliny se nechaly vyrašit a asi po osmi dnech, kdy zase zvadly, je společně se sochou mrtvého Adonise vhodily do potoka, či do moře. Rychlý růst pšenice nebo ječmene v Adonisových zahrádkách měl přivolat rychlé vyrašení i na polích a házení těchto zahrádek a soch, zase mělo zajistit dostatek zúrodňujícího deště.
Obdobu Adonisových zahrádky znají také hinduisté. Zajišťují tak plodnost zemi i lidem. V Udajpuru se koná slavnost na počest Gaurí, nebo Išání, bohyně hojnosti. Obřady začínají, když začíná hinduistický rok. Slunce tehdy vstupuje do znamení Berana. Z hlíny se vytvoří socha bohyně a jejího manžela Išvary a postaví je vedle sebe. Okolo vykopou mělkou strouhu a nasejí do ní ječmen. Půdu lidé zalévají a uměle zahřívají. Když obilí vyraší, ženy kolem něho tančí a prosí bohyni o požehnání. Posléze obilí posečou a ženy je rozdělí mezi muže a ti je nosí ve svých turbanech. V těchto rituálech požehnaného sémě je jasná touha po potomstvu i úrodě.
Při bráhmanských svatbách je v Indii někde zvyk smíchat pět, nebo devět druhů semen a vysít je do hliněných hrnců, zvlášť pro tento účel naplněných zemí. Ženich s nevěstou po čtyři dny tyto semena zalévají a pátého dne vzešlé sazeničky hodí do řeky. Stejně tak se házely do vody Adonisovy zahrádky
Na Sardinii se Adonisovy zahrádky pěstují při slavnostech letního slunovratu. Tou dobou si hoch vyhlédne dívku a požádá ji, aby se stala jeho ,,comare“, jeho kmotrou, milou. Stane se tak jejím ,,compare“. Dívka udělá z kůry korkovníku hrnec, jež naplní zemí. Zasadí do ní pšenici a ječmen. Do svatého Jana 23.6. je už docela obilí i pšenice vzešlá. Comare i compare a průvod vesničanů odchází ke kostelu a o jeho vrata hrnec rozbijí. Hrají na flétnu, jedí vejce a pijí víno. Někde se do hrnce ještě přidávala figurka zhotovená z těsta, připomínající Priápa.
To vše zajišťovalo úrodu, ale jak si pojistit sklizeň?
Sklizeň měly zajistit rituály, týkající se Žňové matky a Žňové panny v severní Evropě. Stejně tak na jihu Evropy zajišťovala bohatou sklizeň bohyně Deméter a její dcera Persefona, kterou lstí unesl do svého království mrtvých bůh Hádés. Zeus rozhodl, že půl roku bude Persefona žít u manžela v podsvětí a půl roku u své matky. Proto, když se Persefona vrací k matce, příroda ožívá, rodí plodiny a když Persefona odchází do říše zemřelých, Deméter truchlí a příroda dočasně umírá. Stejně kulty Adonise, Attida i Dionýsa mají hlaví společný rys: mýtus o umírajícím bohu.
I chléb má svoji bohyni
Ve starém Egyptě měli také své bohy obilí. Usírova figurka byla nacházena mezi nohama mumií vyrobená z bláta, naplněna zrním, jehož výhonky byly důkazem vzkříšení boha. Jeho sestra i manželka byla bohyně Estét a ta byla krom obilí a hojnosti také bohyní chleba.
Každoroční umírání a zmrtvýchvstání je zaneseno v mnoha kulturách a jsou jak v orientálních kultech, tak ve zvycích starých Řeků či Římanů.
Podívejme se na to, co ze staré magie zůstalo v tradičních zvycích
V Egyptě duch obilí (Estét, či Usírus)umíral s prvním posečeným klasem. Féničané oplakávali Adonida, či Řekové Lina, které Sapfo považovala za totožné, a ve Frygii byl obilným duchem Lityersés, syn krále Midy. Ten sekal obilí a měl velkou chuť pořád něco jíst. Když na jeho pole vkročil cizinec, obvykle jej pohostil, přiměl jej, aby s ním pracoval a nakonec jej svázal a zabalil do snopu a srpem mu odetnul hlavu. Poté jej odnesl do obilných klasů. Až jednou se s ním pustil do sklizně Herákles. Herákles vzal sečení do svých rukou a Lityersés byl ten, kdo zůstal ve snopu. Někde má obilí vlastní božstvo, jinde ducha, avšak vždy bylo nutné božstvo žádat o přízeň.
Jaký význam měl poslední snop?
Jednodušší to měli prostí vesničané. Ti mají svoji Obilnou matku, bez níž se neobešlo spousta dožínkových obyčejů. Obilná matka přebývala v poslední hrsti obilí, které zůstalo neposečené na poli. Když se tato polední hrst žne, je Matka obilí chycena, zaplašena, či zabita. Většinou se poslední snop nosil domů a byly mu prokazovány pocty a úcta. Při mlácení obilí duch zase vystoupí. V Polsku se poslednímu snopu říkalo Stařena a vozilo se domů. Ve Štýrsku dělala Matku obilí nejstarší provdaná žena. Oblékla snop do šatů. Ze snopu se vytáhly nejhezčí klasy a z těch si upletlo věnec nejhezčí vesnické děvče a doneslo jej na hlavě statkáři, či hospodáři, zatímco Matka obilí se uložila do stodoly a tam měla a úkol zahánět myši. Věnec měl vydržet do příštích velikonoc, kdy z něj sedmileté děvčátko vyjme zrní na osení. Slované nazývají věnec z posledních klasů Matkou žita, Matkou pšenice, Matkou ovsa. Klade se některému děvčeti na hlavu a několik zrnek z věnce se na jaře smíchá s osivem. Takovýto zvyk je nádherně zachycen ve filmu Babička z roku 1940, kdy vesnická chasa paní kněžně přichází oznámit konec polních prací.
Od konce prací na poli je k bochníku chleba ještě daleko, ale na závěr si neodpustím ještě jednu pověru
Kdysi se věřilo, že pekař musí žít ve shodě s ďáblem a proto má být dvanáct bochníků chleba pro něho a třináctý pro ďábla. Pokud jsou kůrky chleba nestejnoměrné a rozdílně silné, vypovídá to o lži. Pokud chléb křupe během jídla, snažte se vyhnout hádce v rodině. Říká se, že pokud dnes vyhodíte chleba, zítra budete mít hlad. Pokud zabodnete nůž do bochníku chleba, či do země, zažehnáte tím možné démonické síly z toho místa.
K chlebu patří neodmyslitelně i sůl. Je dobré sůl hlídat tak, aby se solnička nikdy nepřevrhla a sůl nevysypala. Vždy to věští hádku a křik. Moje babička vždy, než chleba nakrojila, ho třikrát nožem pokřižovala. Nikdy ho nedávala na záda, protože byla přesvědčená, že kdo nežije ve shodě s chlebem, nežije ani ve shodě s lidmi kolem sebe.
S láskou Helen Stanku
Článek vyšel s drobnými úpravami v časopisu Šaman-magazín
