Milan Zambo se s námi podělil o své zážitky:
Peru mně přirostlo k srdci. Moc rád jsem proto přijal nabídku kamarádky Nadi, která do peruánských pralesů jezdí už řadu let a doprovází tam své klienty. Hovoří španělsky a má silné vazby na tamější Indiány. Naše skupinka čítala šest lidí: Naďu a její pětiletou dcerku, která je poloviční Indiánka, dále Marušku, Zbyňka, Radima a mě. V určený den odjíždíme do Vídně.
Na vídeňském letišti začínají problémy. Bágl je příliš velký a nevleze se do bedny. Krabice na zavazadla je zvláštností španělské letecké společnosti Iberia. Naštěstí stačí pár cílených kopanců a je po problému. Z Vídně do Madridu probíhá cesta normálně. Zato madridské letiště je horší jak záhada hlavolamu. Skrze sklo jsme se dívali, odkud odlétáme. Stačilo by jen přeskočit zátarasy… Všude je ale policie. Tak musíme složitě dolů po schodech, uličkami a nakonec se dostáváme na místo, kde jsme byli – ale z druhé strany skla.
Lima – město chrámů
Cesta letadlem do Limy, hlavního města Peru, probíhá poklidně. Hezké letušky a dobré jídlo zpříjemňují 14hodinový let. Na letišti v Limě sháníme taxi a hurá do laciného hotelu – spíše blechárny. Druhý den se vydáváme na prohlídku města. V Limě je spousta chrámů a navštívit některé z nich je skutečným zážitkem: ohromující krása oltářů a lavice plné věřících spolu dohromady vytváří nepopsatelnou atmosféru. Venku si ale musím dávat pozor na kapsy. Chudých je tu většina a Evropan je lákavou kavkou. Při pobytu v takové zemi je proto dobré být oblečen nenápadně: oprané tričko, kraťas y a starší boty. Tak na sebe neupozorníte.
Město na břehu Amazonky
Další den z Limy odlétám do Iquitos. Je to město na břehu Amazonky a jen skok do pralesa. Ubytování je skromné, čisté a laciné. Hladu se není třeba obávat – na ulicích prodávají a vaří skoro vše. Kdo má ale strach, může se najíst v jakékoli restauraci. Co nedojíte, dostanete v balíčku s sebou a venku pak můžete podarovat děti. Těch je na ulici spousty. Ale nežebrají. Slušně si o jídlo řeknou. Já balíček například pokládám na zídku a za chvilku je pryč. Peru je policejní stát. Každou neděli mají přehlídku s hudbou a průvodem, ve kterém jdou &s caron;koláci v uniformách i s učiteli. Trochu Kocourkov, ale je to jejich tradice. Já se mohu jen dívat. Lidé jsou tu ale přívětiví. Malé kavárny v zapadlých uličkách, večerní vánek a vůně stromů a Amazonky dodávají Iquitos zvláštní atmosféru jako nikde jinde. Další den nás čeká 18hodinová plavba lodí do pralesa za šamankou.
Očkování je nutností
Kdo se rozhodne pro cestu do těchto končin, musí počítat s všudypřítomnou špínou. Očkování proti žloutence A a B a žluté zimnici je nutností. Protože se v podobných lokalitách dost pohybuji, jsem očkovaný i proti tyfu a choleře. Když jsme nalodili své věci, odcházíme se najíst. Klídek – klídek . U Indiánů je na všechno času dost. Náš čas však vypršel a loď i se všemi zavazadly vidíme v dáli odplouvat. Naštěstí potkáváme majitelku zmeškané lodi. Sděluje nám, že za 8 hodin budou kotvit v Tamshiyacu, posledním přístavu na otevřené Amazonce. Pak již loď musí do bočních ramen a dál do pralesa. Nezbývá nám nic jiného, než si pronajmout rychlou loď. Stojí hodně solů, ale nedá se nic dělat. Asi za hodinku jsme v Tamshiyacu.
Matka ayahuasca
Snažíme se najít místního šamana – Dona Lučia. Je to krásný Indián, z kterého moudrost a síla přímo září. Domlouváme se, že na zpáteční cestě nás vezme do pralesa na své rituální místo, kde provádí obřad ayahuasca (dále jen aia). Je to liána, která se dlouho vaří spolu s různými bylinami. Každý šaman má vlastní recept. Indiáni jí říkají „Matka ayahuasca“, a také k ní přistupují s náležitou úctou. Po domluvě jdeme do přístavu čekat na naši zmeškanou loď. Čas si krátíme pozorováním Amazonky. Je tak nádherná! Sem tam se na hladině objeví i sladkovodní delfíni. Konečně připlouvá loď plná Indiánů a my můžeme nastoupit. Naše zavazadla i hamaky (houpací sítě) jsou netknuté. Vylézám na střechu lodi, kde se obvykle převáží náklad, nyní je ale poloprázdná. Fotím vše, co mě zajímá, a kochám se krásami okolí. U vesnic loď přirazí ke břehu, vystoupí několik Indiánů a pokračuje se dál.
Stará moudrá šamanka Paškita
Večer při světlech reflektorů připlouváme do posledního přístavu – dál už není řeka v tomto ročním období splavná. Seskakujeme z lodě na břeh a spěcháme do chajdaloupky na kuřích nožkách – našeho luxusního hotelu. Dona Paškita nás už i se svojí rodinou čeká. Dona Paškita je stará moudrá šamanka. Je drobná postavou, ale velká duchem. Prostě kouzelná babička z pohádek. Za mihotavých světel baterek si stavíme moskytiéry a jdeme spát. Kdo někdy nocoval v pralese, tak to zná: vlhko a teplo, pískání komárů, křik opic a ptáků a všudypřítomná opojná vůně. To vše dává dohromady nádherně sladěný orchestr, který nás nakonec uspává. Ráno je okouzlující. Brouzdáme se rosou směrem k Amazonce se vykoupat.
Amazonka v těchto místech slouží k dopravě, koupaní i jako zdroj vody pro vaření i pití. Vodu jsme pili všichni a nikdo neměl pr ůjem ani jiné zažívací problémy. Po snídani jdeme na výlet do pralesa s Waltrem, zetěm Dony Paškity. Ukazuje nám různé stromy, liány a květiny. Prales je obrovská lékárna. Přes den jíme jen polévku a hodně pijeme. Je to příprava na obřad pití áji. Večer přichází Dona Paškita. Začíná obřad. Pomocí vonného kouře a zpěvu prosí duchy pralesa i áji, aby nás přijali.
Ája čistí dokonale
Ája je tmavá, hodně hustá a chuťově hnusná tekutina. Každý z nás dostane kalíšek áji, kterou vypije a prázdný šálek si položí obráceně na hlavu. Tím se otevíráme duchům. Po vypití se mně chce skoro okamžitě zvracet. Musíme to ale vydržet, třeba si i držet ústa. Po chvilce dávení přestává. Čekáme, co bude dál. Tak půl hodiny je pohoda. Pak začíná drama! Zvracíme. Zvracíme. Zvracíme. I to, co jsme snad nikdy nesnědli. Nastupuje druhá fáze: průjem. Co nejrychleji musíme slézt po asi čtyřmetrovém žebříku a honem na kraj pralesa! Jednou rukou se držíme něčeho pevného a druhou sundáváme kalhoty. To celé se neustále opakuje v průběhu asi tří hodin. Při každém vašem úprku na kraj pralesa vás doprovází Indián. Vy se držíte nějakého stromku, zadek v oblouku a Indián na vás sem tam posvítí baterkou. Hlídá vás. Prales je plný hadů, jaguárů a dalších nočních lovců. Na konci obřadu, polomrtví vysílením, zalézáme pod svoji moskytiéru a upadáme do mdlobám podobného spánku. S ranním rozbřeskem se vypotácíme umýt do Amazonky. Smrdíme i sami sobě. První obřad s ájou je detoxikační – dochází při něm k vyplavení všech civilizačních jedů. Po osobní hygieně se snažíme něco vypít a sníst. Další obřad s ájou, který absolvujeme po dvou dnech, již není tak drastický.
………………………………………………………………………………………….
Obřady s ájou pomáhají s léčbou, poznáváním a sebepoznáváním. Dozvíte se o sobě mnoho věcí, a některé se vám určitě nebudou líbit. Zjistíte ale také, jak vše napravit. Ája je velkým pomocníkem a rádcem. Do několika vět nelze shrnout všechny zážitky, které při obřadu prožijete a co všechno získáte.
Lov na piraňu
Druhý den po obřadu jdeme na výlet do pralesa, kde nám Walter ukazuje léčivé stromy i byliny – například liánu, ze které se dá pít, a mnoho dalšího. Po návratu z pralesa odpočíváme až do večera. Následující den jedeme v kánoi lovit ryby. Příroda kolem řeky je rozmanitá – břehy jsou zarostlé bujnou vegetací, která se střídá s holými úseky, kde z vody trčí jen několik osamělých stromů. Walter učil místo, kde jistě budou brát. Začínáme rybařit… No…Nic moc – jen semtam malá čudla. Zato komárů je tu ažaž! Vtom jsem zasekl, a tahám tak 20cm velkou piraňu. Z háčku ji pro jistotu sundává Walter. Přeci jenom má pusu plnou ostrých zubů. Chytáme dál. Asi po půl hodině sahám pro další návnadu, neboť ryby berou jako divé a my je spíše krmíme, nežli chytáme. Jak šmátrám pro další rybí pamlsek, ta potvora piraňa se mně zahryzla do bříška prsteníčku levé ruky. Tak jsem se lekl, že jsem rukou trhl a piraňa i s kouskem mého prstu mizí zpátky v kalných vodách Amazonky.
Směšné – já se chtěl najíst a najedla se piraňa. Dodnes mám slušnou jizvu na prsteníčku, ale kdo se může pochlubit takovou jizvou z boje! Po příjezdu ryby ukládáme. Jíst se mohou až druhý den. Platí to pro vše, co se uloví. Duše zvířete musí mít čas se smrtí se vyrovnat a v klidu opustit tělo.
Tak poklidně utíkají dny u Dony Paškity. Po ranní koupeli přineseme vodu na vaření a pak se potloukáme a seznamujeme s pralesem.
Po týdnu jedeme lodí zpět do Tamshiyacu za Donem Lučiem. Ten nás již očekává. Ubytováváme se v malém hotýlku a okukujeme vše, co se dá. K večeru nás Naďa bere k místnímu řezbáři. Co ti dovedou s kudličkou a rezavým dlátem! To by nikdo neuvěřil! Měl jsem z obřadu s ájou nakreslenou svojí vizi a silová zvířata. Kresbu jsem dal řezbáři a on mi do druhého dne vyřezal obětní dýmku i s výjevy mé vize. Dýmka je precizně zpracovaná a funkční. Je z červeného dřeva, které připomíná mahagon je tvrdé a nehoří. Cena takového uměleckého předmětu je 30 Solů, tedy asi 240 Kč.
Koupil jsem si i hudební strunný nástroj. Sice na něj neumím hrát, ale je to krásný a unikátní kousek. Bývá používán při šamanských obřadech, ve kterých šamani zpívají duchům. Každý z naší výpravy si u řezbáře vybral dle svého vkusu a vrátili jsme se zpět za Lučiem. Druhý den vyrážíme do pralesa na Lučiovo obřadní místo. Cesta je namáhavá – horko, komáři a těžká zavazadla. Už se nemůžeme dočkat, až dorazíme na místo. Najednou se objevuje plot, za kterým stojí pěkné chajdičky. Je tu vše: dům na spaní i s postelemi, kuchyň a co je neobvyklé – je tu dokonce i záchod. Sice jen kadibudka, ale je. Ke koupání slouží tůňky, kde jsou pestrobarevné rybičky, které by každý aquarista určitě chtěl. Voda je zde nahořklá, ale osvěžující. Čekáme na večeři. V podvečer přichází Lučiovy dcery a přináší jídlo – kousky kuřecího masa, plátky ananasu a vařené banány jako přílohu. Soumrak rychle přechází v tmu a jde se spát. Zítra nás čeká obřad.
Následující podvečer za námi přišel Lučio – jako vždy hovorný a vtipný. Sesedli jsme si k sobě do řady a každý jsme dostali kalíšek, do kterého Lučio rozléval áju. Zeptal se mně, co chci. Odpověděl jsem, že se chci bavit. Měl z toho velkou radost. Nalil mně asi půl kalíšku a vyzval mě, abych si sám doléval, jak uznám za vhodné. Pak začal Lučio zpívat a hrát na strunný nástroj podobný tomu, který jsem si včera koupil u řezbáře. To byla nádhera! Lučiův zpěv, melodie hudebního nástroje a zvuky pralesa spolu vytvořily překrásně sladěný orchestr. Opravdu jsem si to už&iac ute;val a ani nevolnost kamarádů mě nemohla vytrhnout ze snění a vizí. Asi po 4 hodinách plných nových osobních zážitků obřad pomalu končí a my se rozcházíme každý do svého zavěšeného pelíšku (hamaky). Následující den opouštíme Tamshiyacu a lodí plujeme zpět do Iquitos. Před odletem do Limy máme ještě čas na krátkou procházku městem. Všechno je tu tak jiné a přesto mému srdci velmi blízké!
