V nedávném článku jsem psala o tom, jak se zbavit rodinné karmy. Tady je příběh velmi intuitivní ženy, kterou osobně znám. Jména jsem pozměnila.
Žena s tváří Sahary, ruce jako vyprahlá poušť, černý šátek na hlavě s mapou hvězdné oblohy, stála před Janou ve frontě u stánku s čerstvým ovocem. Pohledem, který byl propojen s vůlí bohů, napojen na vyšší síly, silou bohyně matky Země, žehnala Janě v jejím poslání. Jana před chvilkou vystoupila z pařížského metra.
Dostala se tak do velmi nebezpečné čtvrti, kde většina obyvatel byla černé pleti. Za netypickou běloškou se zelenýma očima se nenápadně začaly šourat dva místní drsní ebenoví hoši. Aniž by si jich všimla, rozbalila si zakoupený meloun a porcovala ho uprostřed tohoto světa na kamenných blocích na náměstí Saint-Denis. Samurajskou rituální dýkou vzbuzovala značný respekt. Drsní hoši se stáhli. Pak k ní přišli k ní dva místní hošíci tmavé pleti ve věku pěti až šesti let a požádali o almužnu. Jana si vzpomněla na své dva syny a tak, jak by svým synům dala na zmrzlinu, odepsala několik eur, které dostaly tyto bezprizorní děti, aby si zpestřili část svého dne.
Před Janou se nyní monumentálně rozprostírala bazilika Saint-Denis – bazilika, v níž jsou uchovány ostatky většiny francouzských panovníků. Jana šla konečně splnit poslání svého rodu. V době kdy Luna stála v úplňku ve znamení Ryb, vešla do baziliky, která byla podivně poloprázdná. Přivítal jí příjemný konejšivý chlad. Daleko od všedních starostí procházela kolem náhrobků lidí, jež chodili po této zemi mnohem dřív, než se ona narodila. Byla tam velmi vznešená jména. Všude viděla symboly. Spatřila symbol Měsíce v Raku přímo v hlavní lodi, až téměř na konci. Prošla potemnělou kryptou, hovořila s duchy zemřelých.
Provázel jí její oblíbený anděl strážný – Anděl smrti… ptala se jakým právem mohl člověk, Služebník boží, biskup uvalit klatbu na celý její rod. Kdo mu dal právo soudit skutky lidí, kteří byli v té době povolaní do služby panovníkem, panovníkem z vůle téhož boha, jemuž sloužil biskup… Odpovědí jí bylo souhlasné ševelení vzduchu, ucítila mocný příliv energie, brnění ve všech končetinách. Konečně mohla účinně vyslovit „Co jsi poslal, vem si zpět, ať je lepší tenhle svět. Stává se děje se – teď!“ Požádala o zpětnou výměnu energií. Ty energie, které vyslal onen proklínající, byly navráceny zpět a energie které svou svévolí odebral, byly uvolněny tak, aby mohly opět proudit v očištěné formě. Jako poděkování koupila u černého strážce kostela tři bílé svíce, které zapálila u nohou místního svatého. Pocítila mír a splněný úkol. Její rodina se může přestat strachovat nebezpečí ztráty domova. Konečně uzavřela kohoutek, jímž proudila zlá energie, konečně odstřihla provazy svazující její karmu. Konečně osvobodila duše svých předků, kteří mohli jít nahoru, aby si sami volně dokončili svůj úděl. A protože symbolika promlouvá všude, její pohled ulpěl na kole, jež štukou zdobilo sloup, vedle něhož byla vytesána do leštěného nazelenalého kamene jména členů francouzských královských rodů.
Kolo je symbolem karmy, osudu štěstí i neštěstí – pohybu toho, že se věci začaly posouvat správným směrem. Mohou se opět pohybovat dopředu svobodně, bez svazujících řetězů rodové kletby. Pro ni to bylo znamení splněné mise.
Vzpomněla si, jak to začalo. Už jako malá holka se často stěhovala. O svůj domov mnohokrát přišla. I o to, co vybudovala. A vždy se zvedla silnější. V rámci svých letních toulek jednou jela na výlet do drobné dědiny s malým zámečkem. Něco jí donutilo zastavit u místního kostelíka se hřbitovem. Jej.í nohy málem zakoply o opuštěné ptačí hnízdo. Byl to vzkaz, jenom ještě nevěděla, co pro ni znamená. Vzala jej sebou. Na zámečku jí přepadla velmi silná nostalgie a pocit, že to místo zná. Ten klid v parku pod korunami košatých stromů. Četla o historii místa a všimla si stejného jména, jaké nesla i ona za svobodna. To je divné, vždyť lidí, kteří nesou jméno jejího tatínka i dědečka, není moc a její tatínek je snad poslední, kdo nese toto příjmení. Začala zvědavě pátrat. Uplynul rok a měla už informací docela dost. Ještě poslední genealogické průzkumy a má jistotu. Jana docela ráda chodila po památkách a když se jí naskytla příležitost navštívit Pražský hrad, těšila se, že navštíví chrám sv. Víta. Poprvé vystála frontu na bezpečnostní prohlídku, šla přímo do chrámu a – zavřeno. Podruhé, po nějakém čase si pro jistotu zjistila otevírací dobu – a stejně bylo zase zavřeno. Alespoň chytila za železnou kliku. Cosi k ní promluvilo, že ještě není čas. Říká se, že do třetice všeho dobrého i zlého. Jednoho teplého květnového dne, byla sobota, si to Jana opět štrádovala k národnímu pokladu.
Vystála si frontu i v hloučku lidí před chrámem a už se viděla uvnitř. Nějaká důležitá žena s visačkou na krku jí náhle zastoupila cestu a s odkazem na miniaturní lísteček na informační tabuli u vchodu ji opět nepustila dovnitř. Vypadala jako tank a oblečení odpovídalo módě svazaček. S pocitem uspokojení ze své převahy si prohlížela užaslý Janin pohled a nakonec začala přidávat i urážky. Jana vytáhla pohotově telefon a začala natáčet, protože tohle se prostě jen tak nevidí. Lidi okolo Jany procházeli dovnitř, ale Jana ze zvůle ženy s krvavým pohledem rozzuřeného inkvizitora nesměla. Jana měla své šaty dlouhé, ramena zakrytá, nebyla opilá, ani na sebe neupozorňovala a přesto svým vzezřením působila pozornost. S pocitem bezmoci odešla. Potřetí. Tehdy jí to ještě nedocházelo. Nešlo o ženu, ale o energie, které tou polepšenou svazačkou procházely. Ty nepustily Janu na české posvátné místo. Janu to mrzelo, ale rozhodla se, že si návštěvu gotické katedrály nenechá vzít. Pojede do Paříže. Ani neví, proč jí napadlo zrovna toto město nad mystickou Seinou.
Potom přišel úder mezi oči. Jedna věc je znát svůj původ a druhá je v zápětí se dozvědět o klatbě, která na něm celá staletí visela. V pátrání na po svých kořenech narazila na jméno jednoho ze svých předků z dob krále Václava IV. Na něj byla uvalena klatba pražským biskupem za to, že se veřejně přikláněl učení Mistra Jana Husa a byl proti odpustkům a aby to nebylo málo, těšil se velké důvěře krále. A přišla klatba na něj i na celý jeho rod. Když se ve škole jako dítě učila o tom, že když někdo nechtěl poslouchat církev, byla na něj uvalena klatba, jako nejhorší forma trestu, smála se tomu, jaká je to hloupost a jak jsou lidé pověrčiví. Najednou si d ala dohromady osudy svého rodu, co jenom znala – její rodiče jednou přišli o vše a podruhé a po třetí tomu, aby nepřišli o střechu nad hlavou zabránila právě Jana. V těch druhých dvou případech tu byla i pomoc husitského biskupa-právníka… Její sestra, která několikrát o vše přišla, neteře, které začínají na novo až podezřele často a také dědeček, který byl v mládí pobodán a okraden jedním kamarádem, potom okraden o celý majetek druhým kamarádem, pak komunisty a nakonec v devadesáti přestěhován z místa, kde to měl rád. Pradědu za první světové střelila kulka do hlavy a jeho otce zase … a tak dále a tak dále. A k tomu pohnuté osudy starého rodu, který sloužil českým králům.
V Paříži byla první cesta Jany do chrámu Notre Dame. Byla tam velmi čistá a konejšivá energie. V katedrále jsou vystaveny královské odznaky moci i stará biskupská roucha. Je tam i malá síň s lavicemi po stranách a malým trůnem v čele. V té udělala velmi nenápadně tajný rituál, ale věděla, že to je jenom část práce. Nebyla tam ta energie, která byla nezbytná. I v pohádkách je vyvobození postoupeno dalekou poutí o třech zkouškách. Dalším místem byl mnohem starší chrám v Saint Germain de Pres, kde odpočívají francouzští panovníci mocného rodu Merovejců. Doplnil se jí zase kousek skládanky. V místních energiích se nádherně dobíjela z vyčerpávajícího maratonu v Notre Dame. Do hlavy jí začalo proudit velké množství informací a na věci, které jí dlouho vrtaly hlavou, náhle přišly odpovědi. I to, kam jít dál. Kdysi, ještě před tím, než tu vznikl první křesťanský chrám v Paříži, tu byl svatostánek bohyně Isis. I tady cosi povolilo a pošeptalo cestu dál… Tam, kde jsou ty nejsilnější energie, jejichž síla a moc zajisté pomůže.
Přišla cesta do Saint-Denis. Pro někoho zkouška odvahy, pro Janu nezbytná pouť…
Nedávno se Jana vrátila z chrámu sv. Víta. Bála se sice, že jí tam opět někdo nepustí, bylo to však tentokrát jinak. Dokončila tam poslední tečkou svůj očistný rituál a zpečetila vše v bodě, tomu osudem určeném. Zlomenou svíci z tajných rituálů ze Saint-Denis, z Notre Dame a ze Saint Germain des Prés položila na tajné místo, které si vzalo poslední zbytky kletby zpět.
A jak se Janě daří dnes? Lidé jí přestávají okrádat. Například si všimla po platbě v hotovosti, že jí nenápadně protistrana podstrčila jenom proforma fakturu a ne doklad o úhradě (takto málem pozbyli její rodiče kdysi domov), přiměla skrze právníky svého ex-manžela, aby jí navrátil rodinnou starožitnost, její neteři se povedl obchod století a to uplynulo jenom pár týdnů…
S láskou Helen Stanku
