Staroslovanská bohyně, jejíž jméno zní také Morena, Mořena, Mara, Mora nebo Marzana, (podle kraje) a pochází ze staroslovanského slova mořit, umořit, které znamenalo zemřít. Dnes ji lidé znají z pohádek jako Smrtku s kosou. Dost možná to byla smrtka Mařena.
Kdo ale vlastně je Morana? Děsivá i milovaná, obávaná i uctívaná, krutá i milosrdná. Lidé měli ze smrti strach, což je celkem pochopitelné, ale staří Slované dobře věděli, že aby přišel život, musí nastat smrt a po té znovuzrození. Smrt nastává ve velkém i malém, jak dole, tak i nahoře, všechno se rodí a opět umírá. I buňky v lidském těle neustále umírají a znovu se obnovují, a kdybychom tento minikoloběh života a smrti ve svém těle beze změn udrželi, mohli bychom pravděpodobně dosáhnout nesmrtelnosti.
Morana je bohyně smrti, odvádí duše do věčného života, do podsvětí, kde vládne na stínovém trůnu. Může zastavit čas, smilovat se nad smrtelníkem, ale též ho potrestat. Je zároveň paní zimy, protože zima uspí přírodu, aby ji chránila před smrtelným mrazem a aby načerpala sílu a na jaře se mohla opět silnější probudit. Slované věděli, že zima, chlad a mráz jsou pro přírodu stejně důležité jako slunce a teplo, které přijdou na jaře a v létě.
Morana je vládkyní spánku – v článku o Dušičkách jsem psala, že spánek je malá smrt, regenerace, při které čerpáme sílu a pokud bychom uctívali pouze bohyni jara a radostně tančili, padli bychom po několika dnech vyčerpáním (jako při tanci svatého Víta), proto je důležité se občas odevzdat do náruče regenerující Morany a požádat ji o odpočinek, relax a klidný spánek.
Morana je vládkyní nočních můr, které může do spánku seslat, ale také nás jich může zbavit. Dokáže trpícímu člověku umožnit milosrdný spánek a truchlícímu pomoci v jeho žalu. Dokáže léčit, ale i nemoc přivolat (mor, který téměř vylidnil Evropu, rovněž nese své jméno od Morany). V pozdějších dobách křesťanství, když strach ze smrti zesílil, bývala Morana vnímána jako zlá a krutá čarodějnice. Měla bílé dlouhé vlasy, bledězelenou pleť, dlouhý nos a byla sinalá, v černém plášti s kapucí.
Je zajímavé, že prakticky všechny pohanské bohyně se zrcadlí v jediné křesťanské bohyni, v Panně Marii. I jméno Marie nejspíše pochází ze slova Mara, hořká, drsná, ničivá. Takže Panenka Marie je vlastně jen další převlek naší staré známé Morany. Kdo tuto problematiku trochu podrobněji studoval, jistě se mu podařilo najít nesčetné paralely mezi Pannou Marií a hadí sílou, zvanou kundalini. Máme tedy ve hře nejvyšší životní sílu nebo dokonce prasílu, která právě proto, že je životní, souvisí úzce i se smrtí.
Uctívaná Marie má tři etapy života nebo spíše existence – je to ctnostná Panna, Matka a poslední je Panna Marie bolestná, která trpí za svého syna, Ježíše na kříži. Stejně tak i staří Slované v nejdávnějších dobách vnímali Moranu jako projev a podobu jedné jediné, čili trojjediné bohyně, která se jejich očím jevila jako Panna, Matka a stará Baba.
Cyklus života a smrti se zrcadlí jak v přírodě, tak v lidském těle. Na jaře je naše bohyně krásná, mladá a veselá, je to dívka Vesna, panna, sršící energií, s dlouhými plavými vlasy a růžovými líčky, jejím symbolem jsou sněženky a je oděna v bílých šatech. Po čase se mladá, bezstarostná Vesna začne zjevovat v podobě Živy, což je bohyně plodnosti, matka s kulatým těhotenským bříškem, její dlouhé vlasy jsou zlaté nebo mají barvu zralého obilí, zbarveného medem a má na sobě rudé šaty. A na konci všech bájí a legend nám naše Morana tu a tam přeběhne přes cestu jako černovlasá bohyně, které se sice říká stařena, což je z hlediska dnešního kultu mládí poněkud zavádějící, ale stále je to krásná, i když zralá žena.
Všechny vývojové etapy naší bohyně ukazují, že pokud se žena smíří se svým věkem a naučí se být důstojná, krásná a sebevědomá, je dokonalá a neodolatelná ve svém ženství za všech okolností. Morana oplývá zralou, moudrou krásou, kterou dnes neumíme příliš ocenit, ale přesto má i dnes velkou sílu, možná největší ze všech.
Babičky měly vždy důležitou roli v rodině a při výchově. Zvláště při výchově mladých dívek. Ukazovaly jim důstojnost a sílu ženství. Morana má veliké zkušenosti, z nichž pramení prastará moudrost a může nám dát odpovědi na všechny otázky. Později se Morana zobrazovala jako skutečná stařena, ale zjevit se může i úplně bez tváře nebo jako mladá, krásná, bledá dívka s havraními vlasy a pletí bílou jako sníh, tmavooká, v černých šatech. Její dotek studí a její dech dokáže zmrazit lidské srdce. Může být jako Sněhurka či zlá královna, nejpravděpodobněji ale obě najednou, protože, jak jsme si řekli, Morana má dva póly, dobrý i zlý.
Dnes si Moranu můžeme představit i jako upírku nebo gotickou čarodějku. Pravda je, že Morana se může zjevit ve všech těchto podobách, jak ji zrovna kdo potřebuje a jak ona sama chce. Smrt může být krásná a svůdná dívka či vlídná babička nebo zlá, temná královna. Že je vaše hra u konce, game over, vám může kdykoliv sdělit kterákoliv z podob bohyně života a smrti, nemusíte si ani vybírat.
Morana se dříve uctívala nejčastěji pod širým nebem, na velkých kamenech či na místech, kde dnes najdeme kříže a boží muka. Vzývala se celou zimu, ale její svátek byl 15. února. Jako dary jí přinášeli ovoce, slaměnky (dnes můžeme i živé květiny, neboť v květinářství je máme k dispozici celý rok) a panenky ze šustí.
Dodnes je známý zvyk vynášení Morany. Vyrobila se velká panenka ze slámy, oblékla se a namalovala jako Morana, udělaly se jí i vlasy, šperky a vůbec byla rozpracována do velkých detailů. Po té se připevnila na dlouhou tyč a za radostných zpěvů, tance a sexuálních radovánek se v čele průvodu vynášela z vesnice ven. Bylo to na 30. dubna a lidé měli radost, že ponurá zima končí a vítali jaro, Vesnu. Rozjařený průvod došel k řece a vhodil do ní panenku Morany, aby ji utopil a vláda Vesny mohla začít. Lidé se skutečně báli, že by Morana mohla zvítězit a zůstat navždy. Proto si to takto pojistili.
V současnosti, 30. dubna upalujeme čarodějnice, tedy jejich symbolické panenky. Oheň by měl být rozdělán opět na kamenech. Je to také loučení se zimou, ale z Morany se stala čarodějnice. Když se v pozdějším křesťanství Morana stala Smrtkou s kosou a čarodějnicí současně, byla také patronkou nočních tvorů – vlků, černých koček, netopýrů, sýčků, nočních můr a dalších temných tvorů, jako je havran a černý pes. Lidé se jí více báli a bojovali proti ní, než aby ji uctívali. Ale abychom křesťanství nekřivdili, matkou temných tvorů, hrůz a bohyní kouzel byla už mnohem dříve, protože starořeckou paralelou ke slovanské Moraně je bohyně Hekaté. Ta původně, stejně jako Morana byla i radostná bohyně, bohyně cestování, porodů, patronka žen, ženství, Měsíce a kouzel. Až později se stala především patronkou černé magie, mohla seslat prokletí na naše nepřátele, ale i vykonat spravedlivou pomstu, pokud ji bezmocný nebožák, kterému bylo ublíženo, vyvolal hlasitým a zoufalým nářkem na křižovatce.
Křižovatka bylo místo, kde se nám Hekaté mohla zjevit, protože křižovatka symbolizuje změnu směru nebo změnu života. Lidé často projeví svůj pravý charakter právě na podobných křižovatkách.
Karta číslo XIII. Velké Arkány symbolizuje největší změnu, která může v životě nastat a kterou může být i Smrt. Morana se zjevovala s černým psem či černou kočkou a černá zvířata se jí také obětovala při temném rituálu prokletí. V indické mytologii se objevuje jako rozzlobená bohyně Kálí, která tancuje s lebkami svých nepřátel.
Text: Monica Star
