Jedna z mých klientek, říkejme jí třeba paní Zuzana, si stěžovala, že je sama. Je sedm let vdaná a vše je na ní. Partner se vždy sebere a na víkend si odjede za svojí původní rodinou. Ona se cítí osamělá, a protože do vztahu dala vše, nevybudovala si žádné vztahy a sociální vazby v okolí. Nemá s kým promluvit a partner si ujede. Nemá tedy ani žádnou kamarádku. Neví, jestli se nemá rozvést.
Když si koupíte computer a nastavíte tam špatně program, je to důvod počítač vyhodit? Když si koupíte další počítač a budete tam dávat stále ty samé programy, budete vyhazovat zase nový počítač?
Zuzana si uvědomila, že se jí opravdu vztahy nedaří udržet dlouhodobě. Toto je již několikáté manželství. Už je vyčerpána. Ona do toho dává všechno. A to je ten problém. Ona do toho dává všechno, vše zařídí, o vše se postará a manžel nemusí vkládat energii, tak jí jde vkládat tam, kde cítí, že ji potřebují a kde mu také naslouchají. Zuzana žije v přesvědčení, že lásku si přece musí zasloužit, o vše se postarat a mít za to absolutní manželovu pozornost a uznání a lásku. Jenomže láska, ani pozornost není nároková. Zuzaně v životě nyní nejvíc chybí rovnováha. Ona dává víc a bolí ji, že nevidí výsledky, jaké si představovala. Pokud chybí rovnováha a jeden dává více než druhý, musí to drhnout. Forma dávání je i naslouchání a pozornost.
Řešením je oprava programů. Je potřeba se zaměřit na to, co je na vztahu pěkné a toho se držet. To ostatní přepracovat, ale to je jenom začátek. Nyní je také konečně prostor navázat přátelství ve svém okolí. To možná nepůjde ze dne na den, protože Zuzanina duše plná bolesti a málo kdo chce sdílet tyto energie. Ti vnímavější většinou podvědomě ucuknou, protože už vědí, co to je někomu dělat několik hodin denně vrbu. Na tom není nic zlého, pokud na to mají sílu a energii. Často je to však o tom, že až chtějí pozornost a ucho, či cokoliv jiného na oplátku, narazí. Opět chybí rovnováha a tady v přátelských vztazích.
Bude si muset najít kamarádku, které bude schopna naslouchat i ona, aby kamarádka mohla recipročně naslouchat jí. Pak to bude vyvážené. Jenže jak má být Zuzana schopna naslouchat cizím starostem a sdílet ty emoce a prožitky, když je jako přeplněná studnice zaplněná tím svým žalem? Než to nalezne, bude dobré, aby si každý den dělala andělský rituál. Ten spočívá v tom, že by si měla uvědomit, že její anděl stojí při ní a je smutný, že s ním nekomunikuje a ani nepoprosila o pomoc. Zuzaně náhle došlo, že každý den vidí kolem sebe andělské symboly a jejich pozdravy.
Nyní může každý den, ideálně ráno, vzít čistý list papíru a napsat svému andělovi vše, co potřebuje sdělit. Může ho poprosit a pokud přitom v hlavě uslyší tenoulinký, jemný, hladivý, konejšivý hlas, který jí dává odpovědi, ví, že její anděl k ní promlouvá a ona je schopná ho slyšet. Papír, poté až napíše poslední řádek poděkování a tečku, spálí a popel rozfouká a pošle větru.
Pomalu, ale jistě se vyléčí její bolavá duše a ona získá zpět sílu nastavit si život tak, jak si ho představovala. Získá schopnost slyšet druhé, druhé vidět, druhé pochválit, sdílet s nimi jejich myšlenky a trable i radosti. Oni budou na oplátku slyšet jí. A co víc, získá sílu být i sama a zvládat to a nemít to za trauma, ale za možnost, udělat si v sobě pořádek, vytvořit kouzelný den a jít cestou vnitřního souladu.
Manžel si možná ani neuvědomí, co ho nyní drží se ženou o víkendech doma a jeho čas bude zase více o sdílení. Zuzana bude mít i svůj okruh přátel a nebude mít omezené vidění světa pouze na svého muže, který si někdy i podvědomě hledal důvody, tak jako i jiní a jako i možné kamarádky být z dosahu. Tohle za Zuzanu nikdo druhý neudělá. A i kdyby hledala magii na to, jak udržet mužského doma, nebo se rozvedla, problém by se jí vracel. Až lekci pochopí, příjdou jiné. Třeba ty lepší.
S láskou Helen Stanku
