Život nám připravuje různé, někdy velice těžké zkoušky. Já mám čtyři děti. Vlastně měla jsem, Teď už mi zbyly jen dvě. Další dvě jsem pohřbila. Všechny jsem moc chtěla, i když okolnosti naznačovaly, že je to špatná volba. Ale moc jsem to chtěla. Moc. Někdy člověk touží a Bůh se jen dívá zpovzdálí. A my si nedáme říct. Až nyní jsem dostala sílu se svěřit. Moc to bolelo. Věřím, že mě pochopíte. Ženy (a někdy i muži) drží při sobě.
Obešla jsem spoustu kartářek. Ty, které mi řekly, co jsem chtěla slyšet, byly zlatíčka. Ty, které mě upozornily, že má cesta bude bolavá jsem moc poslouchat nechtěla. Karty ke mně promlouvaly odjakživa. Neměla jsem chuť respektovat to, co nebylo podle mých představ. Na výklady po telefonu věřím. Až tam jsem se dozvěděla o svém současném muži a životě, který je konečně podle mých představ.
Ze svých zkušeností volím raději pravdu, než přednášení lichých nadějí.
Sama nezavřu ústa a v mnohých klientkách vidím sebe v mladším provedení. Sestra mi po všech ránách osudu, které mne postihly prorokovala, jak bude vypadat můj současný život. A měla pravdu. Mám milujícího muže a děti z prvního manželství mi dělají radost. Jsem mnohonásobná babička. Na děti dohlíží i můj první muž, který už je také na onom světě. Za svého života byl v mnoha věcech učiněný ďábel. Dcerám však pomáhá a je pravidlem, že kdo jim ublíží, trpí následně tam, kde ho to bolí nejvíce. Když mají problém, stačí zapálit svíčku a poprosit ho o pomoc.
Stejně tak pomáhá i mé mladší sestře a od té doby, kdy jsem pohřbila své dvě děti se několikrát se ve snu zjevil i mě a podporuje mně. Až na druhém břehu si uvědomil, jak ubližoval. Teď se to snaží odčinit… Bylo to však až po tom, kdy jsem si odžila bolestivou karmu. Vím, že můj další vztah, ze kterého vyšly také dvě děti, nebyl požehnaný a já si ho na osudu vyvzdorovala. Bývalý partner děti nechtěl a dodnes děti nemá, ačkoliv dnes by se svojí novou láskou děti chtěl ale nejde to. Nyní vím, co jsem tehdy nechtěla slyšet. To je však jeho příběh. Zamilovaný člověk je hluchý. Sestra i další kartářky tehdy říkaly: uteč.
Znáte ty rodiny, kdy karmu rodu přebírá jedinec? Jak se k tomu vlastně člověk dostane?
To je složité, ale není příjemné sdílet takovou karmu. První manžel měl dva metry. Často jsem byla bita. Nevěděla jsem za celé manželství, co to je být bez modřin.
Komu se nic v životě neděje, nepochopí. Já vím své. Karty máme rodem dané. I přes všechny bolesti věřím svým andělům.. Jsem šťastná za dcery i vnoučata a svého muže, se kterým jsem už více, než deset let. Ne vždy bylo na růžích ustláno, a proto si více vážíme jeden druhého i toho, co nám život dal. Paradoxně nebožtík dohlíží. Je se mnou ve spojení a mé karetní věštby jsou tak přesné a plní se.
S láskou kartářka Berta
