Přerůstají vám povinnosti nad hlavu? Už nestíháte a kolegové si prodlužují kouřovou? Ale vy jste ten zodpovědný, vedoucí a hodný…blbec. Příliš mnoho cizích starostí ponechte druhým, nejste obr Atlas, který nese na ramenou tíhu celého světa. Aneb – jak se nehroutit pod náporem povinností.
Nedělejte lidem blbce. Vyčerpává to.
Jste vedoucí pracovník (a je jedno zda v úřadě, na stavbě, nebo v restauraci), máte čím dál méně času a cítíte se stále více a více vyčerpaní? Potřebovali byste, aby den měl 48 hodin?
Ve své praxi jsem se mnohokrát setkal s klienty, kteří byli neustále vyčerpaní a unavení. Většinou se jednalo o lidi ve vedoucích funkcích. Domnívali se, že potřebují dobít vitální energii v pyramidě, biotronikou, změnou stravy, čímkoli jiným – jen ne odpočinkem, protože na ten prostě neměli čas. Jejich problém však byl jinde: v 90% případů svojí energií plýtvali. Byli přesvědčení, že jsou nepostradatelní, že bez nich se zhroutí civilizace (firma, oddělení, rodina, vesmír atd.). Je to správný postoj? Ne, jenom blbost. Nebetyčná. V horším případě ještě pocit vlastní důležitosti a nepostradatelnosti.
KDO – nikoli CO – způsobuje, že jste na pokraji zhroucení?
Zdá se vám, že přeháním? Vůbec ne. Znáte ve svém okolí vedoucího pracovníka, který klidně přizná, že je nahraditelný? Že má v práci dost času?
A přitom to je vcelku jednoduché. Vy, kterých se předcházející odstavce týkají (strašně moc práce a skoro žádný volný čas, vyčerpání, nervy v kýblu – i jinde -, kruhy pod očima a slovo „pohoda“ je jen sci-fi nebo odměna pro flákače), zkuste se zamyslet nad tím, KDO – nikoli CO – způsobuje, že jste na pokraji zhroucení? Mám pro vás šokující odhalení: jste to vy sami.
To je pecka mezi baterky, že? Blábolím nesmysly? Dobrá, zkusme si to rozebrat: dítko má talent na hokej (balet, šachy, divadlo), tak ho přihlásíte do kroužku. A začnete ho tam vozit autem, protože hromadnou dopravou by to mohlo být komplikované (velký batoh, málo času, nebezpečí na chodníku atd. – výmluva se vždycky najde). Kde vezmete čas? Ukrojíte ze svého.
Přijde za vámi podřízený a zaševelí kouzelnou formuli: „Šéfe, máme problém.“ Co udělá uštvaný boss? Zeptá se, o jaký problém jde – je to přece jeho povinnost, řešit firemní záležitosti. Podřízený předá SVŮJ problém šéfovi a jemu nezbude nic, než se na to podívat, rozebrat, rozhodnout a nakonec zařídit. Kde vezme čas? Ukrojí ze svého.
Přijde za vámi kdokoliv jiný a řekne: dělám pro tebe a podívej se, kam jsem se dostal. Aniž by to vyslovil, vede vás do pocitu: Ty za to můžeš! Nebo: když nevyhovíš, budeš zodpovědný za nezdar (domácnosti, oddělení, firmy atd.). Hroutíte se, nemůžete, podlamují se vám nohy, vyčerpané mozkové závity přibržďují, střeva naopak zrychlují, a přesto si přiberete další práci. Kde vezmete čas? Ukrojíte ze svého.
Dítko donese domů ze školy upozornění učitele, že nic neumí a vy, místo abyste pracovníkům školy dali jasně najevo, že je to jejich zodpovědnost, za niž jsou placeni, začnete trápit dítě i sebe tak, že místo Komenského „škola hrou“ se stane pro vás oba školička nucenými pracemi a totálním nasazením v jednom. A v konečném důsledku i noční můrou. Kde na to ukrojíte čas? Že to neuhodnete? ;-)
Co s tím?
V odborné literatuře se píše, že každý úkol, ať pracovní, nebo soukromý, vyžaduje dva činitele. Výkonnou složku a někoho, kdo dohlíží. Výrokem: „Šéfe, máme problém“ se váš podřízený staví ze své podřízené pozice na vaši vlastní úroveň, tedy někam, kam de facto NEPATŘÍ. Ve skutečnosti jenom on sám má problém, ale při použití množného čísla začal nenápadně svalovat svoji odpovědnost na vás. Tlačí vás do pocitu spoluodpovědnosti a následně spoluviny za JEHO případný nezdar. Vy mu vzorově sednete na lep, nastavíte ucho, během chvilinky přeberete jeho úkol na sebe a za pár dní váš podřízený nakoukne k vám do pracovny a s úsměvem se zeptá: „Šéfe, jak to jde, už ses na to podíval?“ Co se stalo? Přesněji: co jste mu dovolili, aby s vámi udělal? Kdo koho kontroluje? Kdo ve skutečnosti pracuje a kdo tu práci dozoruje? Pokud vám tohle udělá pět podřízených, makáte, až se z vás kouří, hroutíte přesčasy a přitom svoji vlastní práci vůbec nestíháte. A ti, kteří mají dělat svou práci, v klidu a pohodě předstírají důležitou činnost, aby náhodou někdo nezjistil, že za ně ve skutečnosti dřete vy.
Rada? NEDĚLEJTE jejich práci za ně.
Přestaňte dobrovolně a z vlastního rozhodnutí přebírat odpovědnost, která není vaše. Vaši podřízení jsou placení za to, aby svoji práci zvládali. Pokud na to nemají, pak na to pracovní místo nepatří. Tvrdé? Ne ne. Jen spravedlivé. Nenechte se zneužívat a neberte si práci za druhé. Není to vaše odpovědnost, není to váš boj. Za takovou činnost nejste placeni. Pokud si toto uvědomíte, tak se vám uleví. Nedovolujte vychytralým podřízeným („kamarádům“, sousedům, známým a někdy i rodičům, partnerům či dospělým dětem), aby na vás házeli starosti a úkoly, které nejdou za vámi, ale za nimi.
Zpozorněte, když vám někdo začne zdůrazňovat, že on zkusil opravdu, ale opravdu úplně všechno a přesto neví, jak dál. Požádejte ho nejprve, aby vám k tomu problému řekl, co všechno pro to udělal a co by dokázal najít za chyby a překážky, proč to nevyšlo. Pak se zeptejte, co ON udělá pro to, aby ty překážky odstranil. Pokud řekne, že neví, doporučte mu odbornou literaturu, internet, kolegy, ale nikdy NEDĚLEJTE jeho práci za něj.
Nefachčenka v praxi
Před mnoha lety jeden můj kamarád, který pracoval jako ajťák v nejmenovaném úřadě, bojoval s úřednicemi, které za žádnou cenu nechtěly měnit pásky do jehličkových tiskáren (odborně zvané „řachtalky“ – ty tiskárny, ne ty úřednice). Vždy si k tomu volaly jeho, aby si náhodou neumazaly prstíčky. V jeho náplni tato činnost nebyla, ale přesto, když páska v tiskárně došla, pravidelně dámy volaly jemu, aby jim pásku vyměnil. Když to neudělal, prostě netiskly, protože tiskárna neměla funkční pásku. Přehodily šikovně svoji odpovědnost na něj. Když nevěděl, jak s potvorami pohnout, vytisknul jim ze zoufalství přesný návod i s fotkami, aby berušky nemohly říkat, že to neumí. A co se stalo? No niiiic. ;-) Jenom když ho zase zavolaly, měly na tvářičkách širší, zlomyslnější úsměvy.
Po nějaké době přišel za mnou, úplně zhroucený, splihlé vousy, kalný pohled, povislé a nekontrolovaně, jemně cukající tváře, naprosto bezradný a na pokraji úvah o hromadné, velmi pomalé, odborně propracované vraždě. Navrhl jsem mu jednoduché řešení. Jeho úřad měl jeden den v týdnu dlouhý – do sedmnácti hodin. Poradil jsem mu, aby v 16.45 přišel na oddělení vzpurných rebelek, vzal s sebou patřičný počet pásek do tiskáren a pak si dal ruce do kapes. A jako malým, pětiletým holčičkám začal vysvětlovat. „Paní Janičko (Aničko, Pepino, Hubertko – dosaďte si podle vlastních zkušeností), když se podíváte na první stránku návodu o výměně tiskových pásek, který jste před měsícem ode mě dostala, ukažte mi, jak se vypíná tiskárna.“ Když odmítne spolupracovat, udělej to za ni. Vypni a ZNOVA TISKÁRNU ZAPNI. A ať to po tobě zopakuje. Následný krok? POCHVÁLIT, jak je šikovná a hned otázka: „Jak se otevírá kryt tiskárny? Nevíte? Podívejte se: tohle zvednu a zatáhnu. Já to vrátím zpátky a zkuste si to sama, ano?“ Tak postupuj krůček po krůčku. Garantuji ti, že v 17.00 to okamžitě pochopí, protože bude mít padla, a bude chtít kmitat domů. Udělej z ní cvičenou opici, která nechápe, jak se zvedá kryt od tiskárny. Pokud to bude na konci pracovní doby, tak to buď udělá, nebo uraženě sbalí kabát a půjde domů. Ráno, ještě než si stačí udělat rozjezdové kafíčko, budeš stát u tiskárny, široký, laskavý a hřejivý úsměv na své tváři, a budeš pokračovat přesně tam, kde jsi včera skončil. Čerpej JEJÍ čas, nenech ji, aby kradla tvůj pracovní čas jen tím, že na tebe přesouvá svoji vlastní neschopnost.
Kámoš poslechl a jak myslíte, že to dopadlo? Dámy si začaly vyměňovat pásky v tiskárnách, protože za to byly placené, nechtěly vypadat jako vypatlaná paka, a kamarád už nedělal svou původní práci v přesčasech, protože tu práci, která nebyla jeho, přestal vykonávat. Sice ho nějakou dobu drbaly, ale tím mu ohromně pomohly: žádné další oddělení ho už o výměnu pásek nepožádalo. Navíc děvčata byla předmětem tichého posměchu a zlomyslných pohledů s významem: „Ten vás dostal…“
Co vám vaše důslednost v odmítání cizí zodpovědnosti přinese? Získáte čas na odpočinek, sílu a vrátí se vám vlastní sebeúcta. Řídící pracovník je od toho, aby řídil práci podřízených, ne aby ji za ně dělal. Odpovídáte ve své funkci za činnost oddělení, ne za neschopnost podřízených. A navíc malý, ale podstatný bonus: přestanete lidem kolem sebe dělat hlupáka. Co vy na to?
S přáním všeho dobrého Váš Mirek Musil
