Nejbližší důležité kalendářní období spojené s prastarými rituály je Lughnasad, který slavíme na přelomu července a srpna, na vrcholu léta, prakticky uprostřed mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností. Oslavy začínají 31. července a končí druhého srpna, nejlépe, když se ještě spojí s prvním úplňkem ve znamení Lva. Jeho zlatá hříva též symbolizuje Slunce a léto. Lughnasad nazývali v jiném kmeni Keltů Lammas, čas první velké sklizně obilí a kukuřice, konala se velká hostina, pozvali se sousedé a známí, jedlo se, pilo a slavilo a vzdávaly se díky matce Zemi a Slunci. Důležitá byla také oběť, část úrody se darovala bohům jako poděkování za sklizeň a úrodu, díky které přežijí zimu. Lammas je první a nejdůležitější z cyklu tří velkých sklizní. Druhá bude 23. září na podzimní rovnodennost – Keltové jí říkali Mabon a sklízelo se ovoce, hlavně jablka a třetí, poslední sklizeň oříšků a bobulí je o Samhainu, 1. listopadu.
Lughnasad jsou slovanské dožínky, oslavy dokončení sklizně obilí. Dožínky také symbolizovaly hojnost, oslavy a též oběť knězi, pár penízků pro bohy. Bylo zvykem vázat poslední snop obilí tak, aby měl tvar ženského těla, říkalo se mu stará baba nebo nevěsta a byl ponechán ve stodole do dalších žní a dožínek. Byla to taková úlitba bohům, oběť, aby byla příští rok opět bohatá úroda.
Lugh je irský bůh (gaelský kmen Keltů), symbolizující světlo a jangovou tvůrčí oplodňující sílu, tedy světlo přicházející z oblohy a oplodňující Zemi, neboli temnotu, matku Bohyni. Lugh je považován za velmi zručného boha, který zvládá všechna řemesla a proto bývá spojován s římským Merkurem, či řeckým Hermem, poslem bohů. Lugh jako světlo, spojuje nebe a zemi a realitu, v níž žijeme, spojuje se záhrobím. Lughovi Keltové z jiných oblastí než z Irska a Skotska říkali Lugus, občas také vystupoval jako severský Ódin, který se, stejně jako Lugh objevuje v podobě havrana a havrani jsou jeho společníci. Podobnost, téměř až totožnost pohanských náboženství a mytologií je na těchto příkladech celkem zřejmá.
Lughnasad je tedy svátek spojení Slunce a Země, Boha a Bohyně, světla a temntoy, života a smrti, mystická svatba. V tomto období se doporučuje uzavírat sňatky a lidé to podvědomě cítí, proto je konec července a začátek srpna oblíbeným obdobím pro svatební obřady. Keltové uzavírali sňatky na zkoušku, pár strávil spolu zimu a podle toho, jak si rozuměli, mohli se na jaře rozejít nebo sňatek potvrdit. Mělo to i praktickou výhodu, muž a žena se přes zimu navzájem zahřívali, to byla velká motivace, aby každý byl přes zimu ve sňatku. Právě o Lughnasadu je porpvé cítit, že léto jde do své druhé poloviny a pomalu přichází podzim, příroda již není tak radostně veselá, listy jsou tmavě zelené a trochu unavené od spalujícího slunce, někde tráva může být i spálená. Příroda už je líná a hřbitovy pomalu dostávají svou moc. Proto se v tomto nejhojnějším období snoubí život se smrtí, máme hojnost jídla, ale je třeba myslet na zimu.
Matka Bohyně, Bohyně Země, Velká Matka, Těhotná Bohyně, Bohyně úrody, tak různě můžeme nazývat Bohyni plodnosti a ztělesnění Země a úrody, kterou na Lughnasad oslavujeme. Tuto bohyni oslavují ve všech pohanských náboženstvích, ať už to byla řecká bohyně zrna Deméter, v Římě zvaná Ceres, egyptská hroší bohyně Tveret, slovanská bohyně plodnosti Živa a keltská bohyně Ker. Pokud se roční období a cyklus Matky země znázorňuje jako cyklus ženy, toto období symbolizuje těhotná matka v posledním měsíci s velkými prsy plnými mléka a plnými oblými tvary. Má dlouhé, husté, zlaté vlasy v barvě zralého obilí, na hlavě bohatý věnec z obilí, kukuřice a květů rostoucích na poli a loukách, jako jsou chrpy a vlčí mák a další letní květiny, jejím atributem je srp a snop obilí. Je to žena moudrá, klidná, uvážlivá, harmonická a žádoucí, umí se naplno oddat sexu a užít si milování s mužem. Umí dávat i přijímat stejnou měrou, má dáti-dal je v rovnováze, je starostlivá, ale i důstojná a ochranářská, ráda obdarovává, musíte jí však prokazovat úctu, ona zná svoji cenu a krásu, dobývat nikoho nebude, za nikým nepůjde, počká si, až muž přijde k ní. Zná tajemství života i smrti, proto již není zcela bezstarostná.
Během Lugnasadu zapálíme oheň nejlépe někde v přírodě, ale opatrně, abychom nevstoupili do dějin jako pyromani, nemusí být velký, my sami často používáme kousek pevného podpalovače Pepo na kovové podložce a vzdáme díky za všechno, co máme. Dříve při rituálu Lughnasadu vázali první a poslední snop obilí, což je dnes poměrně těžké, pokud nevlastníte pole nebo se nedomluvíte s kombajnérem, ale jako symbol byste nějaký ten klas mít mohli, popřípadě postačí symboly hojnosti přírody jako jsou letní květiny, kukuřice, svíčka a látka zlaté či žluté barvy. Uvědomíme si vše, co se nám splnilo, co máme a vlastníme a poté si představíme, co bychom chtěli mít v budoucnosti. Žlutý papír přehneme na polovinu a na pravou půlku pečlivě sepíšeme poděkování i svá přání na další rok a na levou polovinu nakreslíme znak bohyně plodnosti a po krátké koncentraci na svá přání papír roztrhneme a pravou polovinu vhodíme do ohně. Levou se jménem a znakem bohyně si pečlivě uschováme spolu s květinami či obilím, které jsme použili při rituálu, nemusíme mít všechny rostliny, stačí dvě nebo tři, symbolicky, potom je dáme lisovat do herbáře a pečlivě uschováme na tajné místo spolu s papírkem, kde je napsáno jméno bohyně a to všechno necháme na příští rok. Žádaná je též milostná magie v přírodě na zlaté či žluté dece, látce, koberci či žíněnce. Nebo dokonce svatba.
Monica Star
