Určitě znáte ten temný, nepříjemný pocit, když na vás někdo křičí? Ať už je to šéf (nebo nervní šéfová) v práci, partner, soused nebo úplně neznámý člověk v autobuse. Stojíte před ním, posloucháte jeho rozčilené obviňování, možná se i pokoušíte bránit, ale není vám to moc platné. Je prostě v ráži a nepustí vás ke slovu. Když se po chvíli vykřičí, viditelně pookřeje. Vy se ale cítíte naprosto hrozně, i když třeba víte, že jste v právu. Jak je to možné? Jednoduše: ten křikloun z vás doslova vysál všechnu energii.
Zkuste se pohodlně posadit nebo položit a soustřeďte veškerou svoji pozornost do palce u nohy, zkuste ho procítit zevnitř, představte si, jak v něm proudí teplá, spokojená krev. Pokud jste alespoň trošku vnímaví, po chvíli v něm ucítíte jemné brnění. Proč? Protože do něj začala proudit energie.
Energie má totiž jednu důležitou vlastnost: teče tam, kam právě směřuje vaše pozornost.
To platí nejen v rámci našeho těla, ale i v mezilidských vztazích. Jakmile se začneme soustředit na jiného člověka, automaticky k němu začne téci energie. A pokud přitom zároveň pociťujeme intenzívní emoce, proudění ještě zesílí.
Na tomto jevu v zásadě není nic špatného. Například mezi milenci, kteří se doslova zahrnují vzájemnými pozornostmi a prožívají intenzívní kladné emoce, jede výměna energií na plné obrátky, a právě to činí ze zamilovanosti tak nádherný a opojný stav. Problém však nastává v okamžiku, kdy energie proudí pouze jedním směrem, tedy když jeden člověk vysává druhého.
Ukázkovým příkladem je přitom právě to, když na nás někdo křičí a nadává nám. Přehlédnout takového člověka je totiž prakticky nemožné, takže naše energie k němu začíná téci zcela automaticky. Jeho slovní útoky v nás navíc probouzejí silné negativní emoce, jako je lítost, strach či vztek, což proudění ještě více zesiluje. A když se nakonec necháme vyprovokovat k nekontrolovaným emočním projevům (ať už je to pláč, nebo naopak výbuch vzteku), odtečou i ty poslední zbytky našich sil. Křikloun ovšem odchází v evidentně dobré náladě: nejen, že se mu ulevilo od vnitřního napětí, ale především se obohatil o naši energii.
Braňte se svoji energii
Jak to tedy udělat, abychom v podobných konfliktech o energii nepřicházeli? Úplně nejlepší samozřejmě je, se jim zcela vyhýbat, protože se v nich stejně nikdy nic nevyřeší. Rozvířené emoce nám totiž doslova zatemní mozek a znemožní nám hledat rozumné řešení. Někdy to ale samozřejmě možné není. I v takových případech si ale můžeme svoji energii ochránit. Zde je několik tipů, jak na to:
- Šetřit pozorností
Nevšímat si člověka, který na nás nepříčetně vříská je samozřejmě velice těžké, přesto je ale dobré se o to pokusit. Vhodnou technikou je například soustředění se na vlastní dech. Stačí pozorovat vzduch, jak pomaličku proudí našimi nozdrami ven a zase dovnitř… Naše dýchání se tím navíc automaticky prohloubí, celkově se zklidníme a budeme méně náchylní k emočním výbuchům všeho druhu.
- Držte své citové projevy na uzdě
Schopnosti mít své emoce pod kontrolou se říká emoční inteligence a je to schopnost nadmíru důležitá. Umožňuje nám nejen ochránit si svou energii, ale také si zachovat chladnou hlavu a otevřené srdce v okamžicích, kdy je potřeba rychle a efektivně jednat. Základem je především důkladně poznat sám sebe, pozorovat své reakce v nejrůznějších situacích, ptát se, co cítím a proč to cítím, dát zkrátka svým emocím jméno. Důležité také je uvědomit si jednu věc: za naše emoce není zodpovědný nikdo jiný než my sami. To, že na nás třeba šéf v práci křičí, je smutné (a určitě ne správné). My ovšem máme možnost naprosto svobodného rozhodnutí, jak na jeho křik zareagujeme. Můžeme se nechat zdeptat, rozplakat se, vybuchnout vzteky, vyzvat ho na souboj, prostě dát emocím volný průchod. V tom případě je to ale naše volba a tedy i náš problém. Necítíme se špatně, protože je šéf hulvát, ale proto, že jsme mu dovolili, aby nás takto zdeptal. A navíc, když zjistí, že právě na nás takováto hulvátská taktika funguje, zvýší se tím pravděpodobnost, že se do budoucna znovu poťouchle pokusí o totéž. Máme ovšem i druhou možnost: zůstat klidní, zachovat si chladnou hlavu, dobrou pohodu i svoji energii. Není to snadné, ale dá se to naučit. Je to zkrátka jen na nás.
- Nešetřit pozorností
Na první pohled vás možná napadne, že tato rada je v zásadním rozporu s prvním u uvedených bodů. Ovšem jen zdánlivě. Musíme si totiž uvědomit jednu věc. Když jeden člověk na druhého křičí a útočí, zdánlivě to vypadá, že má nad námi výrazně navrch. Zvlášť když se ten druhý nezmůže na sebemenší odpor. Jenže opak je pravdou, křik a urážky jsou mnohem víc pouhým voláním o pomoc. Lidé totiž obvykle začínají na druhé útočit v okamžiku, kdy jsou zahnáni do kouta: když už jim došly argumenty a nevědí, jak dosáhnout svého, když se jim zoufale nedostává pozornosti, když mají nějaký vnitřní konflikt, prostě když už nevědí kudy kam.
Například muž zoufale prchající do hospody před zuřivě nadávající manželkou, se málokdy zamyslí nad tím, co je vlastně důvodem jejího křiku. Že jí možná nejde ani tak o onen nevynesený koš a neumyté nádobí, které mu v hádce vyčítá, ale spíš potřebuje jeho objetí, pohlazení, zájem, pochvalu, pozornost… Když se na nás v autobuse zle oboří zavánějící důchodce, o kterého jsme nechtěně zavadili taškou, můžeme v něm vidět nerudného dědka či bábu. On je to ale spíš jen osamělý člověk, kterému zoufale chybí jakýkoliv mezilidský kontakt a bohužel jej neumí získat jinak, než vyvoláváním zbytečných konfliktů. A když na nás začne vřískat šéf, možná je to proto, že jsme předtím pomocí logických argumentů vyvrátili všechny jeho výtky a on už prostě nemá jinou možnost, jak nám ukázat svou převahu své tupé moci nad naší inteligencí.
V podobných situacích ovšem nemusíme reagovat jen smutkem, sebelítostí, útěkem nebo protiagresí. To by opět jen odčerpalo naši energii. Mnohem lepší reakcí je projevení pochopení zájmu o jeho problémy a samozřejmě klidný, pokojný úsměv. Neznamená to samozřejmě, že budeme křiklounovi podlézat a ponižovat se před ním. Víme už ale, že na nás nekřičí, protože je zlý, ale protože má sám nějaký problém. Tím, že budeme milí, nabídneme mu pochopení nebo dokonce pomoc, se tedy neponížíme, ale naopak tím předvedeme svoji velkorysost (pokud se ovšem jedná o partnera nebo jinou blízkou osobu, je třeba s ním později vše probrat a sdělit mu, že nás takovéto chování uráží a nehodláme jej tolerovat). Při takovémto postupu nám sice také odteče trocha té energie, ale jen tolik, kolik sami uznáme za vhodné.
- Nastavit zrcadlo
Další možnost jak ochránit svou energii, představují vizualizační techniky. Naše myšlenky totiž mají obrovskou moc a dokáží ovládat proudění energie. Když například víme, že nás v práci čeká obtížné jednání s vynervovaným šéfem, můžeme ráno provést toto cvičení: postavíme se k otevřenému oknu, dýcháme zhluboka a představujeme si, jak s každým nádechem proudí do našich plic jasná, životodárná energie a s výdechem se rozlévá teplo a světlo do celého našeho těla. Pak se posadíme a představujeme si, jak se okolo našeho těla vytváří bílý, hladivý obal, jakési vajíčko, které od sebe odráží všechny negativní energie, všechna zlá slova, k nám dovnitř pouští jen ty pozitivní a také ochraňuje naši vlastní energii. A když už dojde na to, že na nás někdo začne křičet? Pak si můžeme v myšlenkách před sebe postavit čisté, zářivé zrcadlo, které bude všechna negativa prostě jen odrážet zpět ke křiklounovi. Stejně působí představa, že před vámi je veliký reproduktor a to, co křičí on k vám, se z reproduktoru vrací k němu. Nutno ovšem podotknout, že k úspěšnému provádění těchto technik je zapotřebí tréninku našich vizualizačních schopností.
Naučte se dávat i brát
Na závěr je ještě třeba říci, že křik a slovní útoky nejsou zdaleka jedinou možností, jak z nás druzí mohou vysávat energii. Klasickou ukázkou je třeba následující situace:
Kamarád či kamarádka má trable, je v depresi a potřebuje se vypovídat. My pozorně posloucháme jeho stížnosti na těžký úděl, litujeme ho, soucítíme s ním… A když je po všem, kamarád viditelně pookřeje, zatímco my jsme přepadlí, smutní a totálně bez energie.
Tady je obrana o to těžší, že se jedná o blízkého člověka, který je v potížích a potřebuje pomoci. I zde je ovšem možné energii rozumně dávkovat, , kolik jsme schopní postrádat (především tím, že budeme hlídat svoje emoce, zachováme si pozitivní nadhled a nenecháme se vtáhnout do kamarádovy beznaděje). I totální vysátí je však možné odpustit a tolerovat. Je to přece přítel, dnes jsme pomohli my jemu, příště to oplatí on nám.
Je ovšem třeba dát pozor na jednu věc: přátelství (stejně jako třeba partnerský vztah), je vztah vzájemný. Aby fungoval, je potřeba, aby dávání a braní bylo v rovnováze. To se týká nejen hmotných statků či konkrétní fyzické pomoci, ale i pozornosti a energie. Pokud dlouhodobě jeden jen bere (například si stále na něco stěžuje, vyžaduje pozornost a pomoc či citově vydírá) a nic nedává, druhý začne být zákonitě vyčerpán. Pak si buď začne dobývat svou energii nazpět (třeba slovní, či dokonce fyzickou agresí), anebo se začne citově angažovat jinde. V každém případě vztah přestává fungovat a stává se z něj jen prázdná formalita.
V takových případech je samozřejmě možné pokusit se o nápravu: dostat pod kontrolu své emoce, naučit se ovládat svou energii a samozřejmě se o toho druhého zajímat a věnovat mu pozornost. Důležité je vždycky začít u sebe. Problém je v tom, že na záchranu partnerského či přátelského vztahu vždycky musejí být dva. A pokud se z druhé strany nedočkáme žádné odezvy, pak je třeba zvážit, jestli má obec smysl ve vztahu pokračovat.
S přáním všeho dobrého váš Mirek Musil
m
