Dým jako božský posel
Domem voní purpura a leckde se pálí františky. Beztvarý dým je schopný zachytit a zmapovat nezachytitelné, proto se stal symbolem spojení nebe a země. V dávných dobách posílali bohové svá poselství prostřednictvím kouře a bez dýmu se neobešly žádné magické rituály ani kouzla. Mocné aktivní živly oheň a vzduch vytvořily ve spojení s pasivním živlem země velmi magickou situaci. Pokud se do posvátného ohně přidalo kadidlo a další byliny, vznikl omamný dým hodný stát se obětí bohům, kteří ho měli v oblibě. Lidské i zvířecí oběti byly páleny tak, aby vznikl sloup mohutného dýmu.
Pohyb posvátného kouře byl vnímán jako boží odpověď. Stoupal-li k nebesům, bylo to znamení, že oběť byla přijata. Pokud se však rozprostřel při zemi a nechtěl stoupat, znamenalo to boží hněv. Ostatně všichni známe tragický příběh bratrů Kaina a Ábela. Kouřem z určitých rostlin lidé obětovali bohům a navazovali tak magickou komunikaci s vyššími světy. Na obětní dým si potrpěli bohové napříč kulturami, krvavá oblaka milovali bohové z Olympu, slovanská božstva si vystačilai i s kouřem z ovesné mouky.
Kouř jako ochránce
Existuje legenda, podle níž slavný Hippokratés, velký milovník kadidla, zachránil Athény vykuřováním dýmem z bylin. Ostatně pálení kadidla a nejrůznějších bylin je po tisíce let pevnou součástí kultury. Dým jako součást očistného posvátného ohně se dodnes považuje za mocného ochránce. Ministranti při bohoslužbách stále používají kadidelnici.
Věštění z halucinogenního dýmu
Pomocí kouře se rovněž věštilo. Často se do ohně přidávaly z halucinogenní rostliny a takový dým dokázal otupit nebo pozměnit vědomí a rozum. Sloužil k duchovním cestám mimo časoprostor a za hranice jednotlivých světů. Následné vize byly považovány za vhled do budoucnosti nebo na vzdálená místa.
Apollónovy věštkyně vavřín jedly a před věštěním se nechaly podkouřit dýmem z jeho listů. V Hindukúši zase posvátné věštkyně s šátkem přehozeným přes hlavu vdechovaly kouř z proutků z posvátného cedru a dainial (vysvětlila bych, nevím, co to je, ani nemohu nikde najít), tak dlouho, až padly v křečích na zem. Teprve pak začaly věštit. Ugandský kněz při hledání božského vnuknutí kouřil dýmku s tabákem až do ztráty příčetnosti. Ve změněném stavu vědomí pak předával své vize.
Na ostrově Madura nedaleko Jávy má každý duch vlastní médium, nejčastěji ženu, jejímž prostřednictvím promlouvá, zatímco její duše se dočasně vzdálí. Ženy před přijetí ducha sedí s hlavou nad kadidelnicí a vdechují dým kadidla.
Kouř jako předpověď i signál
Zkušení znalci počasí umí předpovědět jeho vývoj podle pohybu kouře nad ohništěm. Dým nízko nad zemí předpovídá déšť, stoupající vzhůru věští slunečné, horké, či mrazivé dny.
Pomocí kouře se lidé, zejména indiáni, dorozumívali i mezi sebou. Oblaka dýmu vypouštěná v určitém rytmu nesla šifrované zprávy na několik kilometrů daleko. Tento způsob zpráv převzali také američtí žoldnéři. Bílý dým nad Sixtinskou kaplí dodnes hlásá do světa: Habemus Papam (máme papeže), zatímco černý je známkou, že kardinálové dosud nezvolili.
Jak pálit kadidlo?
Veškeré pomůcky koupíte ve specializovaných obchodech s ezoterickými, či náboženskými předměty. Na dno vykuřovací misky nasypte písek nebo sůl, které mají dobré izolační vlastnosti, a miska se díky nim ani po zapálení uhlíku nerozžhaví. Nemáte-li uhlíky z krbu nebo táborového ohně, lze využít uhlíky na vodní dýmky. V dobře odvětrávané místnosti na rozžhavený uhlík položte trochu listí, část rostliny nebo zvoleného vykuřovadla. Na uhlík lehce foukněte, aby se rozdmýchal žár. Po ukončení rituálu dbejte na to, aby vše bylo bezpečně uhašeno.
Vaše Helen Stanku
